Ahoj všichni, září je za námi a tak je čas na další sérii Let's stay in touch. Září začínalo ve znamení fashion weeku. Tentokrát se konal v Kotvě na Náměstí Republiky, což bylo super, protože jsme si s Kájou mohly mezi přehlídkami skočit na coffee break do Cacaa nebo do Wokinu na jídlo, haha. Za mě nejvíc top fashion shows byly Kateřiny Geislerové, Zuzany Kubíčkové a ODIVI.

9. září jsem odlétala do Amsterdamu na IBC konferenci, ale ještě předtím jsme s Kačí stihly nějaké to společné odpoledne, kdy jsme zašly na sushi na Andělu (nejlepší Sushitime mimochodem). V Amsteru jsem byla, myslím, do 13. září. Moc jsem tam toho neviděla, protože jsme byli skoro pořád zavření na konferenci. How sad! Každopádně jejich karamelové waffle jsem ochutnala a nějakou tu večeři v centru jsem taky stihla, takže aspoň tohle si můžu odškrtnout.

Když jsem přiletěla zpátky do Česka, tak jsem celej den prospala, jak jsem byla vyřízená. Pak jsem měla několik dní za sebou pár tiskovek. Ale už si nevzpomenu, jaké přesně to byly, haha. Jo, jedna z nich byla, myslím, křest JJ časáku. Což mi připomíná, že ještě nevyšel report?! (Wendy, sakryš do tebe!) Nicméně na krásné už vyšel článek inspirovaný večerem na Trend Vision Awards, tak se můžete mrknout.

V půlce září zhruba kolem 15. jsem už věděla na sto procent, že jsem přijatá na školu v Londýně, a že se během čtrnácti dnů stěhuju. Docela přesně si vybavuju ten pocit, co jsem prvních pár minut prožívala. Panebože, jo! Ale když se na to podívám takhle zpětně s odstupem, tak jsem si v tu chvíli úplně neuvědomovala, jak velká věc to je. Prvních pár dní jsem se radovala, jak zabiju dvě mouchy jednou ranou a vlastně až tady mi došlo to ostatní. Připomíná mi to pocit vzrušení, který jsem měla, když mi mamka někdy ve 12 řekla, že se stěhujem do Kutné Hory. Hrozně jsem tam chtěla! V ten moment jsem neodhadla, že to vlastně není sranda a když jsme se přestěhovali, chtěla jsem po dvou měsících zpátky. Ale ten krok už nešel vzít zpět. 

Podobně to cítím s Londýnem. Ne, že bych nebyla šťastná, že jsem tady, nebo že bych litovala. Vůbec ne! Ani nápad! Ale je to hrozně divnej pocit - vědět, že z tohohle vlaku už prostě nevystoupím. Je to velká věc, kterou minimálně rok nemůžu vzít zpátky. A kdybych si to za měsíc rozmyslela, tak smůla... Každopádně bych to udělala zas a znova. Zůstávat v Praze pro mě nemělo smysl. Chtěla jsem ještě pokračovat ve studiu, ale ne na české výšce. Obzvlášť jen proto, že "jsem pohodlná, radši nikam nepojedu a budu v pohodičce doma". Rozhodla jsem se vystoupit z komfortní zóny, kde se prý dějí VĚCI. A jestli se to povede, tak se za rok vrátím a vystoupím z té komfortní zóny ještě v druhé velké věci, kterou si chci v životě splnit (jo mami, furt mě to nepřešlo).

Těch posledních 14 dní v Praze bylo mých nejhektičtějších 14 dní v životě. Měla jsem nad hlavu zařizování před odletem, stěhování, na otočku jsem letěla do Londýna shánět bydlení, do toho jsem se chtěla ještě vidět s  mými nejbližšími, navštívit moje oblíbené restaurace v Praze, pořádně se najíst českým jídlem, přejíst se naším chlebem a rohlíkama, projít se naposled sama večerní Prahou a hlavně se z toho všeho nezbláznit, haha. Do toho jsem se asi třikrát do hodiny stíhala mazlit se Zoinkou.. Nevím, jak to tady bez toho mého chlupatého stvoření vydržím.

Ve čtvrtek odpoledne jsem běhala po Praze a na poslední chvíli jsem vyřizovala reklamačky bot. Mimochodem mám na boty hroznou smůlu. Musela jsem reklamovat Nike Air Force, Birkenstock pantofle, mokasíny ze Zootu i slip-ony. Takže asi takhle - jsem bez bot, haha. Mám tu s sebou jen černé a bílé Conversky. No a večer jsem se s mými nejmilejšími rozloučila v Mé Milé Tchýni (Tomáši, tu tvoji nemoc ti ještě spočítám :D) a na závěr jsme se s Kájou a Kačí (která přišla pozdě!) stavily na oblíbenou prasárničku. No a pokračování příště, moji milí <3 Pusu!