Ahoj všichni, na začátek bych vám chtěla moc poděkovat za přízeň, protože návštěvnost blogu každej den stoupá a mně dělá velkou radost, že vás moje články baví <3! Nedokážu ani vyjádřit, jak velká ta radost je. Takže D Ě K U J U! No a protože čas běží fakt rychle (kdo by řekl, že už jsme v půlce listopadu), tak je ten správnej čas na další Let's stay in touch článek. 

1. října 2016 pro mě byl a vždycky bude ten den, kdy jsem přestala snít a udělala jsem to, co jsem si vždycky přála. Byl to den, kdy jsem vykročila do neznáma. Člověk by řekl, jak je těžké tohle udělat. Ale já jsem se rozhodovala spontánně ze dne na den, pak se věci nějak rozběhly a nakonec už to nešlo vzít zpátky. Takže to zase tak složité nebylo, věřte mi. Protože když už máte zaplacenou letenku, bydlení a domluvenou školu, těžko se berou nohy na ramena, haha.

Nejhorší na tom všem bylo asi loučení. S přáteli, se Zoinkou a s rodinou. To vědomí, že v tom mým malým (velkým?) snu budu bez nich. Ale je pravda, že když jsem si tohle dřív představovala, tak tam taky nikdo z nich nebyl, takže se asi nedá nic dělat. My si přejeme, vesmír nám dává. Rada pro mé současné já? Wendy představuj si prosím příště víc konkrétně, buď tak hodná, jo? A přiznám se, že i Praha mi pořád dost chybí. Kdo sledujete moje Insta Stories, tak víte, že jsem se v Praze hodně často chodila jen tak spontánně projít. Za 20 minut jsem byla na Národce a u Vltavy, krásná procházka centrem... Tady v Londýně je všechno tak-strašně-daleko. Teda jestli nechcete platit statisíce za nájem v první zóně, což já určitě ne. A když nasednu na autobus, který by mě trochu popovezl, tak už to ztratí to svoje kouzlo, jestli mi rozumíte...

Cesta byla náročná (ono jak jinak s dvouma kuframa, příručákem a kabelkou), ale úspěšně jsem dorazila na místo. Moje landlady s její dcerou mě tak hezky přivítaly! Daly jsme si společnou večeři a bylo to super - pak že jsou Angličani studení čumáci. No uvidíme, ať to nezakřiknu. V pondělí mě pak čekal první den ve škole. Byla jsem z toho mírně nervózní, ale zvládla jsem to -řekla bych- na jedničku. Ikdyž na klasickou otázku mých kamarádů: "Wendy a už ses tam s někým seznámila?", jsem celý ten první týden odpovídala něco ve smyslu, ať dají pokoj, že jsem ráda, když zvládnu všechno to vyřizování ve škole a trochu se adaptuju. Takže jsem se adaptovala třeba takhle ve škole na trávě - a nejvíc super to bylo! Vzpomínám si, jak jsem si v Nottinghamu říkala, jaká je škoda, že tam nejsem na letní semestr, abych mohla takhle piknikovat o pauzách na kampusu v trávě. A je to tady, a to ještě není ani ten letní semestr!

Málem bych zapomněla na kafe s T. (nebo vlastně drink?), ale o tom už jsem psala tady. Každopádně pokračování našeho kafe jsem vám ještě neukazovala, takže, 3... 2.... 1...
Po narozkách, které jsem měla na konci října, mě zkolil nějaký anglický bacil. Takže jsem týden proležela v posteli..., vlastně až do Halloweena. Zmeškala jsem všechny halloweenské party a taky tři dny ve škole. Nejvíc mě mrzí samozřejmě ta škola, haha.

Málem bych zapomněla zmínit evakuaci ve škole. Jestli sledujete moje InstaStories, tak jste v obraze, haha. Šlo o to, že se uprostřed hodiny spustil fire alert a celá budova se musela evakuovat. Nikdy jsem nic podobnýho nezažila. Kolem knihovny byly policejní pásky, do školy jelo několik hasičských aut, sanitek - no dobrodrůžo veliké. V rámci záchrany našeho života už jsme se do školy nevrátily. Vyrazili jsme do Costy na čaj. Později jsme se dozvěděli, že bylo na parkovišti u knihovny podezřelé vozidlo, takže pro jistotu evakuovali několik budov, kdyby uvnitř byla bomba. Jinak ty rozkošné cupcaky jsme měli ve škole celej tejden, kdy byl Halloween... Jo a taky jsem poprvé vyzkoušela jacket potatoes. Fazole mám ráda, stejně tak brambory - ale ta kombinace mi prostě nějak nesedí. Zatím, haha.

Páni! Dnešní článek byl vyčerpávající, žejo? Kačí mi vždycky říká, ať se rozepíšu a je to tady. Ale když já mám tolik zážitků, které s vámi chci sdílet... Jestli jste to dočetli až sem, tak nemám slov <3 Pusu a brzy zase tady, jo?