Když jsem byla venku s kamarádkou, tak jsem jí říkala, že už bych na blog měla dávat i něco normálního, třeba outfit. Ale ona na to, že právě ty poslední články byly úžasné. Tak jsem si řekla, že v tom teda budu ještě chvíli pokračovat a otravovat vás dál mými filozofickými myšlenkami. Navíc mám dnes stejně zase tu svoji uměleckou. Já to říkám pořád, že jsem takovej umělec chycenej v síti byrokracie. Ale já se z ní nakonec vymotám... To je na úvod asi všechno, haha.

Někdo by tomu říkal útěk. On to vlastně útěk byl. Tak trochu. Na druhou stranu, když to je zelená pro splnění snu, kterej je někde jinde než v Česku, tak to útěk není, no ne? Prostě nastal ten správný čas odejít. Tak nějak. Slovo dalo slovo. Seběhlo se toho tolik najednou a já jsem to takhle cítila... Přišel ten správný čas udělat to, co jsem měla udělat už dávno. Na druhou stranu s tím vším, co jsem nechala za sebou, to je hodně velký životní restart. Tlustá čára. To nemůžu popřít. Přestala jsem se plácat ve špíně, stát na jednom místě a konečně vykročila tím správným směrem. A že mi to trvalo! Konec zachraňování lidí, které nejde zachránit. Konec nekonečného nasazování růžových brýlí, které vážně jen zatemňují zdravý rozum a konec důvěry k lidem, kteří jí jen využívají. Jinak řečeno: Ne, už opravdu nejsem naivní. Nastal čas zachraňovat sama sebe a začít konečně stavět na první místo mě a moje potřeby a přání.

Možná jsem konečně dospěla? Asi jo. Ale taky trochu ochladla, musím říct. Teda vlastně hodně. Přijde mi, že vůbec nic necítím a neumím si představit, že by se to někdy mohlo změnit. Divnej pocit, až mě to trochu děsí. Nikdy předtím jsem ho neměla. Přijdu si trošku jako ledová královna. Ale jsem v Anglii a ledovou královnu tady ještě nemají, haha. Nevím, přijde mi, že je svět na jednu stranu tak špinavý. Kolem sebe vidím tolik falešných lidí, jejich dokonalé přetvářky. Zažila jsem tolik her. Už jsem asi prostě unavená a tohle léto byla taková poslední tečka na závěr. Nebo podzim? Protože na podzim to teprve všechno vyplavalo na povrch a já jsem uviděla skutečnou barvu toho jezera, která rozhodně nebyla průzračná, jak jsem si myslela. Asi vlastně obojí, protože v létě se stalo víc jobovek, kterým se těžko věří. 

Jinak jsem ale šťastná. Vím, že to může znít jako nesmysl (po tom všem, co jsem napsala), ale opravdu. Připadá mi, jako bych teprve teď začla doopravdy žít. Vidím svět v tak jasných barvách (ne a není to proto, že Londýn přes Vánoce svítí jak vánoční stromeček). Myslím to vážně. Možná je to proto, že jsem přestala jen snít a začala jsem ten můj sen žít. Vím, že to, co přijde, bude přesně tak, jak to má být. A všechno už bude jenom lepší. No matter what. Minimálně už jen proto, že jsem tady. V Londýně. Protože to v Londýně to všechno začalo a tady to všechno můžu zrealizovat přesně tak, jak jsem si vždycky přála. Takže pro začátek jdu sebrat odvahu a odeslat to CV do Gleam Futures, jo? Přiznám se, že to ostatní už se zdá být trochu víc nereálné... ALE já už vím, že stát se může opravdu všechno. Takže pro mě to neplatí. Obzvlášť po mých supr prázdninách.