Celej svůj život jsem byla kariéristka. Do doby než jsem si srovnala hodnoty. Vraťme se zase o dva roky nazpět... Vlastně to šlo z extrému do extrému, když nad tím teď tak přemýšlím... Nejdřív jsem se starala jen o sebe a pak zase jen o dobro svýho kluka a prakticky jsem obětovala sama sebe, abych ho zachránila ze situace, do které se tenkrát dostal. Ignorovala jsem, co chci já a kdo vlastně jsem. A právě díky tomu, čím jsem si prošla dva roky nazpět, jsem pochopila, že je potřeba najít nějakou střední cestu. Rozhodně není správné obětovat svoje sny na úkor někoho druhého, ale stejně tak není dobré jít hlavou proti zdi a starat se jen sám o sebe, protože láska je dar, kterej nepřichází každej den. Láska je něco, čeho bychom si měli vážit a ne s ní hazardovat, protože kde máte jistotu, že přijde znovu? Kde máte jistotu, že znovu potkáte někoho tak skvělého jako teď? Věřím, že pokud chtějí být dva dospělí lidé spolu, tak je vždycky nějaká cesta. A nezapomeňte, že právě láska je ten hlavní motor, co nás pohání dosahovat velkých věcí. 

Přirozeně je samozřejmě každého věc, jak se k těmto věcem staví. Na druhou stranu tady vážně doporučuju přemýšlet, protože jsou věci, které už nevrátíte zpátky a pak si to uvědomíte v okamžik, kdy už je pozdě. Znám pár lidí, co by o tom mohli vyprávět...